Zajímavosti – 3. stránka – Couráme se (© 2019

Kteří svatí odpočívají v areálu Pražského hradu – I. část

Kdo se účastníte mých „courání“ nebo se zajímáte o historii, určitě na Vás ze všech stran padají informace o různých svatých. Už jste přemýšleli, kde vlastně spočinuly jejich ostatky? Několik z nich odpočívá v areálu Pražského hradu. Postupně Vás s nimi budu seznamovat. Dnes tedy kaple Všech svatých a kostel sv. Jiří.

Kaple Všech svatých

Sv. Prokop – narodil se někdy mezi léty 970 a 985 v Chotouni a vzdělání pravděpodobně získal od staršího zkušeného kněze, který si snad ještě pamatoval staroslověnský jazyk a hlaholské písmo. Nechal se vysvětit knězem a oženil se. S ženou měl syna Jimrama, který jej později následoval. Později se stal benediktinským mnichem na Břevnově. Okolo roku 1009 opouští Prokop břevnovskou komunitu a odchází k Sázavě, kde nejprve žil v jeskyni jako poustevník. U své jeskyně začal stavět dřevěný kostelík a kolem něj začala vznikat komunita mnichů. Po dohodě s knížetem Oldřichem založil Sázavský benediktinský klášter se slovanskou liturgií. Zde zemřel v 25. března 1053 a uložen byl ve svém Sázavském klášteře. Dne 4. července 1204 byl v Sázavě svatořečen papežským legátem. Jeho ostatky byly přeneseny v roce 1588 ze Sázavy do Kaple Všech svatých na Pražském hradě.

Kostel sv. Jiří

Sv. Ludmila – narodila se okolo roku 860 knížeti Slaviborovi z kmene Pšovanů (dnes Mělník). Velmi mladá byla provdána za první českého knížete Bořivoje. Spolu byli pokřtěni pravděpodobně sv. Metodějem na Velké Moravě. Byla vždy mírná a spravedlivá a žila podle křesťanských zásad. Byla matkou přemyslovských knížat Spytihněva a Vratislava, jehož ženou se stala Drahomíra z kmene Stodoranů. Po smrti Vratislava v roce 921 byla vláda svěřena Drahomíře a výchova Vratislavových dětí, Václava a Boleslava, Ludmile. Drahomíře se to ale nelíbilo, takže Ludmila ustoupila a odstěhovala se na Tetín. Ani to Drahomíře nestačilo, takže vyslala své družiníky Tunnu a Gomona, kteří v noci z 15.-16. září v roce 921 Ludmilu uškrtili jejím šátkem. Byli si vědomi toho, že kdyby prolili její krev, stala by se mučednicí. Pohřbena byla na Tetíně. Po převzetí moci převezl její ostatky na Pražský hrad do kostela sv. Jiří kníže Václav. Stalo se tak v roce 935. Tím se stala oficiálně světicí. Oficiální svatořečení proběhlo v roce 11163 papežským legátem.

Pokračování příště…

Tímto si Vás dovoluji pozvat na sobotní Courání po tajemném Pražském hradě, kde se dozvíte mnoho dalších zajímavostí, projdete si areál včetně Zlaté uličky.

Nejmladší socha na Karlově mostě

Socha svatého Cyrila a Metoděje na Karlově mostě

Na místě nynější sochy stávalo sousoší sv. Ignáce z Loyoly, jehož donátorem byla Novoměstská jezuitská kolej. Při povodni v roce 1890 bylo toto sousoší strženo do Vltavy. Dnes můžeme najít originál v Lapidáriu Národního muzea.

Nové sousoší vzniklo k desátému výročí vzniku republiky a donátorem díla se stalo Ministerstvo školství. Tímto se socha stala jedinou, která byla financována ze státních prostředků. Autorem sousoší byl sochař Karel Dvořák, profesor vysoké školy uměleckoprůmyslové. Studoval u Josefa Václava Myslbek a Jana Štursy. Je autorem pomníku padlých na pařížském hřbitově Père-Lachaise a sochy Edvarda Beneše na Loretánském náměstí.

Sousoší zobrazuje svaté bratry Cyrila (Konstantina) a Metoděje (Michala), soluňské bratry, kteří působili nejprve jako misionáři na Krymu, odkud přinesli ostatky sv. Klementa. V 9. století působili na Velké Moravě, kde připravili bohoslužebné knihy ve slovanském jazyce. Slovanská liturgie musela být schválena papažem, takže se oba bratři vydali do Říma. Cyril bohužel v Římě zemřel. Metoděj se vrátil na Moravu, kde působil jako arcibiskup pro Velkou Moravu a Panonii. V roce 885 zemřel a pohřben byl na Velehradě.

Svatý Metoděj je v sousoší zobrazen jako kazatel se zdviženou rukou, zatímco svatý Cyril přináší knihu a kostel. Pod nimi stojí zástupci Velké Moravy.

Chcete se dozvědět o sochách na Karlově mostě více? Pak neváhejte a připojte se ke mě v sobotu 14.září v 7 hodin ráno a vychutnejte si procházku po Karlově mostě bez zástupů turistů. A kdo bude mít zájem, budeme pokračovat na snídani do Café Louvre.

Pražské Jezulátko

Jezulátko se dostalo do Prahy se španělskou šlechtičnou Marií Manriquez de Lara, která se roku 1556 vdala za významného českého šlechtice Vratislava z Pernštejna. Legenda vypráví, že se Ježíšek ukázal ve snu mnichovi, který ji podle svého snu vymodeloval. Sama Marie ji pak věnovala své dceři Polyxeně jako svatební dar. Ta sošku věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné, kde byla soška velmi uctívaná.

V roce 1631 klášter vyplenila saská vojska, která sošku poničila, ale neodnesla a mniši ji našli pohozenou ve smetí s odlomenýma ručičkama. Naproti tomu pozdější vojska švédů kostel ušetřila, když švédskému generálovi vyprávěli o zázracích malého Ježíška.

Sláva Jezulátka byla tak veliká, že jej obdarovávali šlechtici šperky a klenoty. Soška je 10x ročně převlékaná a oblečky se střídají podle církevního kalendáře. Dnes se o něj starají karmelitky Dítěte Ježíše, které působí při kostele.

Které šatičky Jezulátka patří k nejvzácnějším? Kolik korunek má Jezulátko? Přijďte se dozvědět i další informace o bosých karmelitánech a kostele Panny Marie Vítězné na Couráme se po malostranských klášterech už tuto neděli 15. září ve 14 hodin. Těším se na Vás!

Bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

Bazilika sv. Petra a Pavla po neogotické přestavbě v 19. a 20. století

Bazalika sv. Petra a Pavla byla založena knížetem Vratislavem II. okolo roku 1070. Později byla ještě rozšířena knížetem Soběslavem. Velká přestavba v gotickém stylu proběhla za vlády Karla IV. ve 14. století. Po husitských válkách byl kostel poškozen a neudržovaný chátral, takže musel být opraven. V 16. století byla provedena rekonstrukce kostela v renesančním stylu podle plánů významného italského architekta působícího v Praze Ulrica Aostalliho de Salla.

Velká přestavba proběhla v 18. století, kdy byl kostel zbarokizován podle projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichela a stavbu realizoval František Maxmilián Kaňka. Tehdy byla odstraněna gotická klenba a nahrazena kupolemi. Na novém zaklenutí se podílel i významný architekt Carlo Antonio Canevalle.

Kostel, tak jak jej známe dnes, získal pseudogotickou podobu díky architektovi Josefu Mockerovi. Přestavbu dokončil po jeho smrti architekt František Mikše, který vytvořil obě kostelní věže vysoké 58 metrů. Ve štítu kostela jsou sochy patronů sv. Petra a Pavla, dvou andělů a Krista uprostřed, které byly vytvořené podle návrhu Štěpána Zálešáka. Na fasádě také zaujmou mozaiky sv. Cyrila a Metoděje vytvořené podle návrhu akademického malíře Antonína Krisana společností Solerti z Mnichova.

O chrámu můžeme s klidem tvrdit, že stavba prošla všemi historickými styly – od románského, gotického, renesančního a barokního, aby ji nakonec byla vrácena gotická podoba. Tento významný církevní stánek získal v roce 2003 titul basilica minor a to přímo od papeže Jana Pavla II.

V bazilice je uchováván obraz Vyšehradské madony. Jaký příběh se s obrazem váže? Jaká další významná památka se zde ještě nachází? Pojďte se se mnou v sobotu 7. září projít večerním Vyšehradem a dozvíte se mnoho dalších zajímavostí, které jsou spojeny s touto krásnou skálou nad Vltavou.

Barokní zbrojnice na Vyšehradě

Ctirad a Šárka – sousoší od Josefa Václava Myslbeka

Čtyři sochy od Josefa Václava Myslbeka, které původně zdobily domečky na vybírání mýta na Palackého mostě, dnes ohraničují oblast, kde se ještě do roku 1927 rozkládala velká budova zbrojnice. Stavba byla součástí konceptu Vyšehradu jako vojenské citadely. Jediný pozůstatek je vstupní brána na vyšehradskou akropoli, kterou tvoří dva portály zbrojnice spojené k sobě.

Zakázku na stavbu zbrojnice obdržel v únoru 1656 stavitel Santino de Bossi, který na kamenické práce najal kameníka Giovanniho Battistu Spinettiho. Vznikla jednopatrová stavba obdélníkového tvaru s vnitřním nádvořím a čtyřmi nárožními věžemi. Protože de Bossi nebyl schopen dodržet rozpočet a stavbu dokončit, převzal práce Carlo Lurago. Nicméně i ten na práce využil svého políra, který práci neodvedl v dostatečné kvalitě. Taktéž budova byla provizorně zastřešena šindelem a teprve o několik let později dostala novou střechu.

Libuše a Přemysl – sousoší od Josefa Václava Myslbeka

V roce 1911 byl zrušen status pevnosti a začaly se objevovat návrhy, co s uvedenou budovou. Dokonce se uvažovalo, že se zde udělá vojenské muzeum. Budova však připadla poštovnímu úřadu, který jej využíval až do roku 1927. V podvečer 10. ledna 1927 byl spatřen oheň, který se velmi rychle rozšířil po celé budově. Hasiči už pouze chránili vedlejší budovy, aby oheň nepřeskočil na kostel sv. Petra a Pavla. Budova celá shořela a zbytky byly odstraněny. Na místě budovy vznikl sad a do původních rohů budovy byly umístěny Myslbekovy sochy.

Jaké má budova zbrojnice pražské prvenství? Která z Myslbekových soch byla úplně zničená při bombardování? Toto i další zajímavosti se dozvíte na procházce Couráme se podvečerním Vyšehradem. Procházka se koná už v sobotu 7. září 2019 od 18,00 hodin.

Lanovka na Petřín

„Lanovkou na Petřín bych rád Tě svez, mám k tomu dobrý důvod právě dnes. Máš svátek, já pro Tebe dárek mám a chtěl bych s Tebou být chvíli sám…“ Pokaždé, když lanovku vidím, vzpomenu si na tuto písničku od Pavla Horňáka, kterou jsem milovala a záviděla pražandám, že mají tak úžasné místo, kam můžou chodit na rande.

Ale dost nostalgie, zpět k faktům. Důvodem pro stavbu lanové dráhy na Petřín se stala stavba rozhledny, ke které bylo nutno dostat lidi. Stráně Petřína byly hodně prudké a tak dostat se nahoru bylo velmi náročné. Družstvo rozhledny na Petříně přišlo s lanovou dráhou. Nejednalo se o první lanovou dráhu v Praze, za to ale nejdelší, alespoň v tehdejším Rakousku-Uhersku.

Stavba byla zahájena v únoru roku 1891 podle projektu společnosti Reiter a Štěpán stavební společností Františka Zelenky. Vagóny dodal závod Františka Ringhoffera na Smíchově. Zkouška provozu proběhla v červenci roku 1891 a ve stejný den odpoledne začal provoz pro veřejnost. Lanovka využívala pro svůj pohon vodní zátěže. Nahoře se naplnily nádrže s vodou a vůz jedoucí dolů vytáhl vůz jedoucí nahoru. Lanovka měla navíc brzdový systém, který měl zafungovat v případě utržení lana. Dále využívala střední kolej, která regulovala rychlost.

Původní lanovka fungovala až do začátku první světové války. Pokusy o obnovu trvaly nějaký čas, a teprve v červnu roku 1932 se provoz lanovky obnovil. Už s elektrickým pohonem a v délce, v jaké ji známe dnes. Nová dolní stanice byla umístěna do domu U Knoflíčků a horní stanice se posunula až za Hladovou zeď, kterou podjíždí.

Černým dnem lanové dráhy se stal 7. červen roku 1965, kdy muselo dojít k okamžitému zastavení provozu z důvodu nestability tratě. Pod restaurací Nebozízek došlo k sesuvu zeminy a toto způsobilo zřícení tělesa lanovky. Sesuvy půdy ještě nějaký čas pokračovaly. Těleso dráhy muselo být zajištěno a část dokonce odbourána. Sanace sesuvů pokračovaly ještě v 70. letech. Všechny pokusy o renesanci lanovky ztroskotaly.

Až primátor ing. František Štafa rozhodl o provedení opravy v souvislosti s celostátní spartakiádou v roce 1985. Díky úsilí Klubu Za starou Prahu a primátora se konečně pohnuly věci kupředu. Horní a dolní stanice nebyly poškozeny, takže se mohly využít a pouze rozšířit. Oříškem se stala střední část u Nebozízku, kterou museli umístit na železobetonový rošt postavený na soustavě mikropilotů. Přímo na Nebozízku byla vystěna mostní konstrukce, na které je dnes zastávka. Nové vozy dodala Vagónka Studénka. Ke znovuobnovení provozu došlo 15. června 1985.

Kdo se chcete dozvědět další pikantní detaily z jednotlivých etap stavby lanové dráhy a případně se svézt dolů, přijďte na Couráme se z Pohořelce na Petřín už tuto sobotu odpoledne. Dozvíte se také další zajímavosti o Petříně, třeba proč došlo k onomu rozsáhlému sesuvu a jak sesuv souvisí s budovami kolejí na Strahově. Těším se na Vás.

Panna Marie z Exilu

Nádhernou sochu Panny Marie naleznete nedaleko areálu strahovského kláštera. Byla vytvořena jako připomínka původního Mariánského sloupu se sochou Immaculaty, která stála na Staroměstském náměstí. Sloup byl vztyčen v roce 1652 na památku úspěšné obrany Prahy proti švédským vojskům v roce 1648. Autorem původní sochy byl Jan Jiří Bendl. Mariánský sloup strhl rozvášněný dav vedený anarchistou a žižkovským bouřlivákem Frantou Sauerem v roce 1918.

Novou sochu si vytvořili krajané v exilu, kteří se na ní složili. Sochu vypracoval italský umělec Alessandro Monteleone z carrarského mramoru. Po vysvěcení v Římě byla socha převezena přes moře a umístěna roku 1955 v zahradě českého svatoprokopského benediktýnského opatství Lisle u Chicaga.

Roku 1993 byla socha převezena zpět do Prahy a o rok později umístěna zde u zahrady strahovského kláštera. Ze svého místa má Prahu jako na dlani. A vy se zde také můžete kochat nádhernou vyhlídkou, třeba už v sobotu 13. června v podvečer, kdy se koná Couráme se z Pohořelce na Petřín. K tomu se ještě dozvíte další zajímavé informace o strahovském klášteře a premonstrátech i to proč se cesta, po které se budeme procházet, jmenuje Promenáda Raoula Wallenberga.

Nerudova ulice

Nerudova ulice pravděpodobně vznikla v době založení Nového Města pod hradem Pražským. Za vlády Přemysla Otakara II. bylo osídlení v podhradí Pražského hradu potřeba zorganizovat, takže se přepokládá, že při vytyčování pozemků pro nové osadníky se základní uliční síť Malé Strany zformovala. Přesto se dá předpokládat, že se jedná o starobylou cestu, která se zde nacházela mnohem dříve, než vzniklo samotné město. Ulice je součástí Královské cesty a procházely tady korunovanční průvody českých králů.

Ve středověku byla ukončena Strahovskou branou, která stála asi v polovině ulice u kostela Theatinů. Dnes se zde ulice z jedné strany zužuje. Z tohoto důvodu se spodní část jmenovala Strahovská. Horní část ulice byla velmi příkrá a kluzká, takže se zde pokládaly tzv. krokve, německy Sparren. Odtud by se tedy odvodil název Krokevní ulice (Sparrengasse), ale název byl pokroucen, takže se ulice nazývala Ostruhová (Sporengasse). Současný název ulice je z roku 1895 a je pojmenována po českém spisovateli Janu Nerudovi, který zde strávil část života.

V 19. století vznikly odvážné plány na ozubenou elektrickou dráhu, bohužel plány se neuskutečnily. Přesto tady alespoň Omnibusy královského hlavního města Prahy zřídily první pražskou autobusovou linku, která zde jezdila v letech 1908-1909.

A kdo se chcete dozvědět více o zajímavé historii Nerudovy ulice, o bojích theatinů o Strahovskou bránu, o zajímavých osobnostech, které v ulici bydlely a projít se s námi z Malostranského náměstí Nerudovou ulicí až na Hradčanské náměstí, zvu Vás na Couráme se Nerudovou ulicí ve středu v podvečer.

Pasáž u Stýblů

Palác u Stýblů byl vybudován rodinou nakladatelů a knihkupců, kteří se v tomto domě usadili v 19. století. Architektonické řešení paláce je od architektů Ludvíka Kysely a Jana Jarolíma z let 1926-1929.

Moderní železobetonová stavba, která spojuje Václavské náměstí s Františkánskou zahradou plnila mnoho funkcí. Byly zde byty orientované do zahrady, kanceláře, restaurace, kavárny, obchody i kino. Pasáž je postavená na výšku dvou pater a v horní části je prosklená, takže návštěvníci kavárny i restaurace měli krásný výhled. V nejširší partii umístili kiosek, který je zde dodnes.

Nejznámnější bylo kino Alfa, které bylo schopno pojmout až tisíc lidí. Jako první v republice bylo kino v šedesátých letech vybaveno širokoúhlým formátem Cinema Scope. A v sedmdesátých letech přešlo kino na 70 mm formát a zvukový systém Dolby Stereo. Patřilo k nejmodernějším kinům. Bohužel skončilo svou činnost v roce 1994, stejně jako divadlo Semafor, které sídlilo v přístavbě.

A pokud Vás pasáže zajímají, přijďte se s námi courat po pasážích v neděli 23. června. Dozvíte se mnoho jiných zajímavostí.

Špitál sv. Antonína

Vedle vojenského kostela sv. Jana Nepomuckého v Kanovnické ulici stojí honosná stavba, která dnes slouží jako byty zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky, takže byste si ji ani nevšimli. Její historie je však velmi zajímavá.

Budova špitálu sv. Antonína byla založena už v roce 1370 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Byl vystavěn pro chudé kleriky z různých částí arcidiecéze. Špitál s kaplí sv. Alžběty byl stavěn čtyři roky a roku 1374 jej vysvětil samotný arcibiskup. Bohužel špitál byl vypálen husity a zanikl.

Po velkém požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 se císaři starali o obnovu a tak došlo i na špitál sv. Antonína. Byl obnoven z fundace zemřelé královny Anny císařem Ferdinandem I. Renesančně upravený areál pak poničili Švédové. Finální barokní úprava špitálu i kaple sv. Alžběty jsou snad dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který byl autorem jak vedlejšího kostela, tak přilehlého kláštera voršilek. Byl určen pro chudé a práce neschopné občany. Bohužel již v roce 1748 byl špitál uzavřen a předán dělostřeleckému vojsku, které zde sídlilo až do 1. světové války. Následně získala prostory správa hradu, které slouží dodnes.

Špitál stál u brány Špitálské. Chcete vědět, kde brána stála a jaká byla její historie? Pojďte se s námi courat po Novém světě už tento pátek v podvečer a dozvíte se spoustu zajímavých informací z této nádherné části Hradčan.